Cukrovku už mám nějakou dobu, nějakou dobu píšu taky tenhle blog, ale stejně se pořád určitá skupina známých podivuje, když si dám před nima dortík. Cukrovka znamená mnoho, ale neznamená, že nemůžete cukr. Není to alergie.
Breaking news: Cukrovkáři můžou cukr!
To, že máte cukrovku 1. typu v praxi znamená, že se vám netvoří inzulín. Stejně jako se vám po páteční párty netvoří v sobotu ráno v puse sliny a jste vyprahlí jak Sahara, tak se mi jako diabetikovi 1. typu po snězení čehokoliv neuvolní inzulín a mé tělo je vyprahlé po energii z jídla, protože moje tělo tenhle hormon měnící cukr z jídla na energii neprodukuje. To ale neznamená, že cukr nemůžu. Na hlávce salátu bych moc dlouho nepřežila. Energii z jídla tělo potřebuje, proto byl objev inzulínu tak zásadní a proto si ho všichni pravidelně při jídle pícháme.
Před objevem inzulínu, jak píšu ve výročním článku, se cukrovka mimo jiné opravdu léčila hladovkou.
Cukrovkář nerovná se expert na cukrovku
Jednomu by se mohlo zdát, i z těch rozumů, co tady rozdávám, že bych měla cukrovce rozumět. Já bych spíš řekla, že chápu její základní principy, ale jisté pochody téhle nemoci jsem ani víc jak po deseti letech svého onemocnění nepodchytila. Proč v lednu vážím 70 kg a v prosinci aniž bych změnila cokoliv ze svého režimu o pět kilo víc? Proč mi normálně stačí x jednotek inzulínu a tento týden potřebuju o 30 % víc? Proč mám dnes celý den vysoký cukr a inzulín nezabírá? Mám svou laickou teorii, ale nechám si ji pro sebe. Protože každá cukrovka je jiná, každý člověk je jiný a každý má právou na svou laickou teorii. Je to naše tělo a naše nemoc. (Né, že bych si ale hned kupovala udzravující krystaly...)
Každý nemocný i každý doktor má svůj pohled na věc a třeba má teorie o stresu v souvislosti s inzulínovou rezistencí u mé paní doktorky neprošla. Stejně tak, že v každém týdnu ženského cyklu je moje reakce na inzulín jiná (v tom je se mnou zajedno i lékařská obec) nebo že někdy máte vysoký nebo nízký cukr prostě jen tak, protože tělo si usmyslelo.
Na tyhle věci si ale každý musí přijít tak nějak sám. Pozorovat, zapisovat, zkoumat, analyzovat. Mé "sledovat se" začalo být zábavné až po prvních deseti letech. Předtím jsem se tu nemoc snažila hlavně ignorovat.
A přes téma ignorace se dostáváme k tomu hubnutí a přibírání, které s ní podle mého názoru úzce souvisí. Myslím, že je to jako u zdravých lidí, jen víc vyhrocené. Jsi v psychické pohodě, nepiješ, nepřejídáš se? Vypadáš zdravě a cítíš se zdravě. V opačném případě je hned na těle vidět, že je něco špatně. Za těch 10 let, kdy jsem nemoc zdárně ignorovala - nebyly senzory a do prstu jsem se pro změření cukru píchla max několikrát týdně, takže jsme neměla absolutně představu, jak na tom jsem a v kompenzaci jsem se pohybovala kolem čísla 8 - 9 (dobrý je do 5)- jsem se z mých běžných 65 kg před onemocněním dostala skoro na 80. Zpátky na své váze jsem relativně krátkou dobu, posledních pár měsíců. Velkou roli v tom podle mě sehrály senzory. přechod na pumpu a nový přítel. Nestal se ze mě totiž ani nadšený sportovec, ani milovník zdravého jídla.
Takže pohoda, klídek a senzory. Letos je dokonce změnšili, takže už mě nebudou tak ****.
Za BezCu crew Diabety
Komentáře
Okomentovat