Mít režim, to byla moje velká schíza od začátku onemocnění. Zakládám si na nezávilosti, na filosofii žít okamžikem, jednoduše a doslova na tom režim nemít. A teď přijde nějaký diabetes a bude mi říkat, jak mám žít?
Režim a cokoliv s ním spojené jsem se snažila obcházet, nikdy jsem si nevážila jídlo, nesledovala, co se mnou dělá to či ono, nezajímala se. Ale čím víc tomu přicházím na kloub, tím víc zjišťuju, že ono se pak žije tak nějak líp.
Pořád ale odmítám být robot, proto dělám hlavně kompromisy. Dát si fastfood pro mě znamená velký problém, ale dát si jednoho burgra po plavání zase tolik ne. Dát si sklenku vína je v pohodě, ale zpít se pod obraz, v noci bojovat s nizkým cukrem a následující den s vysokým, OK není.
Režimem se rozumí i vstávání a chození spát v určitý čas (někteří z vás aplikují), pravidelnost v jídle a to, že je dobrý se trošku hýbat (aspoň procházka símtě!). Mamka nebo přítel by o mém "rádoby režimu" mohli napsat knihu, ale zlepšuju se! Slibuju! Po třicítce už to ani jinak nejde. Všechno se tak nějak zintenzivňuje (a to nemluvím jen o kocovinách a jejich následcích) a člověk si začíná uvědomovat, že je pro něj důležité se hlavně dobře najíst, vyspat a aby ho nic nebolelo. 😀
Jedna velká nesporná výhoda navíc je, že jsem nikdy nebyla moc na sladké (cukrovka 1. typu opravdu nevznikne, protože jíš hodně dortíků) ani na fastfood (co na tom mekáči všichni mají?) a dokonce ani na sladká pitíčka (opravdu si myslím, že Cola ZERO je dobrá), takže nemusím bojovat s démony tohodle typu.
Jen s tím režimem budu muset něco udělat. Nikdy jsem neměla pracovní (ani jinou dobu) od 8 do 4. Nikdy jsem nepotřebovala oběd přesně ve 12 a večerku přesně v 10. Ale zapracuju na tom. Slibuju, mami.
Za BezCu crew Diabety
Komentáře
Okomentovat