Nemocní lidi jsou vděční za každý nový den, za každé nové ráno, za každou blbost. Blbost. Taky tě naštve, že ti ujede před nosem vlak, že je na tebe nepříjemná úřednice nebo že s tebou někdo vyjebe. Přehodnocení žebříčku hodnot neznamená, že se z tebe stane na obláčku letící jednorožce vidící hipísák.
K tomu, že chci uvést věci na pravou míru (jako, že nemocní lidi nejsou na pozitivní energii ujíždějící duhové bonbónky a řeší úplně normální problémy) jsem došla ve chvíli, kdy jsem vzpomínala na strejdu, který by tento rok oslavil 50, ale je to už 7 let, co mezi námi není. Umřel ve stejném roce jako jsem onemocněla a přesto jeho smrt ani moje nemoc nebylo to, co jsem toho času řešila nejvíc. V roce, kdy jsem onemocněla se toho událo hodně. Rozhodla jsem se odejít ze školy, neudělala přijímačky na další školu, mezitím stihla onemocnět, pár měsíců po mé diagnóze se se mnou rozešel kluk se slovy: " Kdybys neonemocněla, rozešel bych se s tebou dřív." (au!) a pár týdnů na to odešel zničehonic strejda. Co si budem, kdybych v tu dobu už jednu cukrovku neměla, tak bych ji chytla znovu.
Říká se, že špatné věci chodí ve třech, bůhví proč, ale ano. A tři brutálně špatné věci se u mě sešly v horizontu tří měsíců. Nicméně jediná věc, která mě opravdu v tu chvíli trápila a o které jsem hodiny dokázala mluvit, bylo to, že mě opustil kluk. Žádná sebelítost a lítost přiměřená tomu, co se stalo strejdovi. Ale hlavně smutek a vztek na jedno jediné, co jsem mohla stále potkat na této planetě a v budoucnu mě to nezabije.
Prožila jsem životní šok krát 3 a hození do reality par excellence. Jenže v tu chvíli jsem prostě jako jednadvacetileté pískle řešila to, co jednadvacetiletá písklata řeší. Ne důležité životní situace, jen bravíčkovský "sex, lásku a trápení". Cukrovka, rakovina nebo vzácná nemoc, co má 1 % lidí na světě. Všichni mají právo být naštvaní jen tak, nesnášet vstávání nebo frontu v obchodě. I nemocní lidi žijou pořád ten stejný život, jen mají o pár návštěv u doktora víc.
Jediný rozdíl je v tom, že si tolik nestěžují. Nebo s tím po čase přestanou. Ví totiž, že to důležité je jinde.
Změna životních postojů, životních priorit a změna přístupu k životu obecně je dlouhý proces. Na jeho konci si řeknete, že jste vlastně za všechno, co se vám tehdy stalo, vděční (pokud to přežijete). Díky tomu, jste teď takoví jací jste. Díky tomu máte odstup. Díky tomu víte, co a kdo je pro vás důležitý. Věci se ději, lidi odcházejí, problémy se neustále v náhodném intervalu objevují. Ale vy se na svět smějete a neberete všechno tak vážně.
To ale neznamená, že nemůžete být občas smutní kvůli nějaké blbosti. Prostě jen tak.
Za BEZCU CREW Bety
K tomu, že chci uvést věci na pravou míru (jako, že nemocní lidi nejsou na pozitivní energii ujíždějící duhové bonbónky a řeší úplně normální problémy) jsem došla ve chvíli, kdy jsem vzpomínala na strejdu, který by tento rok oslavil 50, ale je to už 7 let, co mezi námi není. Umřel ve stejném roce jako jsem onemocněla a přesto jeho smrt ani moje nemoc nebylo to, co jsem toho času řešila nejvíc. V roce, kdy jsem onemocněla se toho událo hodně. Rozhodla jsem se odejít ze školy, neudělala přijímačky na další školu, mezitím stihla onemocnět, pár měsíců po mé diagnóze se se mnou rozešel kluk se slovy: " Kdybys neonemocněla, rozešel bych se s tebou dřív." (au!) a pár týdnů na to odešel zničehonic strejda. Co si budem, kdybych v tu dobu už jednu cukrovku neměla, tak bych ji chytla znovu.
Říká se, že špatné věci chodí ve třech, bůhví proč, ale ano. A tři brutálně špatné věci se u mě sešly v horizontu tří měsíců. Nicméně jediná věc, která mě opravdu v tu chvíli trápila a o které jsem hodiny dokázala mluvit, bylo to, že mě opustil kluk. Žádná sebelítost a lítost přiměřená tomu, co se stalo strejdovi. Ale hlavně smutek a vztek na jedno jediné, co jsem mohla stále potkat na této planetě a v budoucnu mě to nezabije.
Prožila jsem životní šok krát 3 a hození do reality par excellence. Jenže v tu chvíli jsem prostě jako jednadvacetileté pískle řešila to, co jednadvacetiletá písklata řeší. Ne důležité životní situace, jen bravíčkovský "sex, lásku a trápení". Cukrovka, rakovina nebo vzácná nemoc, co má 1 % lidí na světě. Všichni mají právo být naštvaní jen tak, nesnášet vstávání nebo frontu v obchodě. I nemocní lidi žijou pořád ten stejný život, jen mají o pár návštěv u doktora víc.
Jediný rozdíl je v tom, že si tolik nestěžují. Nebo s tím po čase přestanou. Ví totiž, že to důležité je jinde.
Změna životních postojů, životních priorit a změna přístupu k životu obecně je dlouhý proces. Na jeho konci si řeknete, že jste vlastně za všechno, co se vám tehdy stalo, vděční (pokud to přežijete). Díky tomu, jste teď takoví jací jste. Díky tomu máte odstup. Díky tomu víte, co a kdo je pro vás důležitý. Věci se ději, lidi odcházejí, problémy se neustále v náhodném intervalu objevují. Ale vy se na svět smějete a neberete všechno tak vážně.
To ale neznamená, že nemůžete být občas smutní kvůli nějaké blbosti. Prostě jen tak.
Za BEZCU CREW Bety
Komentáře
Okomentovat