K tématu tohoto článku mě přivedl kozí příběh z voleb. Sice mi přijde líto, že takovou akci musela vyhecovat aktivistka z Ukrajiny a nepřišla si to vyříkat tváří v tvář (v tomhle případě kozy v tvář) nějaká Češka, ale ve výsledku by se pan prezident lekl stejně, ať by koukal na tuzemská nebo zahraniční prsa. A takové šoky to pro diabetika není nikdy dobré... Ale musí se smířit s tím, že to občas přijde. Ať je zedník nebo prezident.
Všechno by dávalo smysl, kdyby šlo při cukrování o přímou úměru: něco sním, píchnu si podle toho, kolik toho sním a voilà! jídlo - inzulín= výsledný cukr. Jenže žijeme v divokém světě, kde nic nedává smysl, volit se chodí nahoře bez a na váš cukr má vliv tak bambilión věcí.
Jakožto začátečník v nemocnici nastudujete hromadu tabulek a naučíte se, že krajíc chleba jsou 2 jednotky, knedlo vepřo zelo v určité gramáži 8 a Coca Cola jistá smrt. Pak si řeknete: "Ok, diabetici s fotografickou pamětí to vyhráli, ale já to prostě našrotím a budu živ a relativně zdráv." Ale cukrovka je něco jako angličtina. Zdá se jednoduchá, ale čím víc do ní zabředáváte (čti: zničehonic onemocníte a zabřednout musíte), tím víc se v tom ztrácíte.
Letos oslaví Dia & Bety 7 sladkých let a troufnu si říct, že v úrovni diaznalostí se DiaBety blíží ke stupni C1: Rozumí širokému rejstříku náročných a dlouhých textů, především těch o důsledcích špatně léčené ba dokonce neléčené cukrovky a rozpozná implicitní významy textů a příznaky stavů, které tyto texty označují. Umí se plynule a pohotově bez zjevného hledání místa kam se píchnout, píchnout a nevyděsit při tom ani příliš mnoho svědků.
Všechno to funguje ale pouze teoreticky. Vždycky se najde nějaký přihlížející, který nesnese jehly a sekne sebou. Vždycky přijdou dny, kdy vám cukr neklesne i kdybyste snídali šťovík a obědvali vodu s ledem. Vždycky se objeví nějaké to překvápko. Téhle nemoci chybí logika a DiaBety by se na to nejraději vykašlala...
Než si totiž propočítám jednotky inzulínu, které do sebe vzápětí nalifruju, měla bych brát v úvahu, jak moc jsem se před pícháním (haha) hýbala, budu-li se hýbat (spíš ne) nebo zda-li nad hýbáním třeba jen přemýšlím (to víš že jo!). Pak skočit za psychologem, ať se dozvím, jestli nejsem rozhozená, ve stresu nebo nemám špatnou náladu. Pak za knězem, kvůli těm hříšným myšlenkám o píchání. Následně si definovat, jestli jsem dobře spala, zda jsem měla špatné sny a jak se mi vstávalo. Podívat se, v jaké fázi cyklu jsem, udělat si těhotenský a hormonální test. Samozřejmě nejlíp u doktora, ať je to "sichr". Když už tam budu, tak se taky hnedka poptat, jestli kromě dítěte nemám v sobě ještě nějaký jiný moribundus. Až se po tom všem dostanu domů, tak se zvážit a přeměřit aktuální hladinu cukru. A nakonec zjistit, že jako vystresovaná, nevyspaná a vyžraná si můžu dát tak maximálně hlávkový salát, ke kterému si ve výsledku píchat nemusím, protože obsahuje minimum sacharidů...
Proto je jasné, že mou zvýšenou hladinu cukru zapříčiňuje absence mozku Einsteina v mé lebeční dutině a neschopnost pohybovat se rychlostí jako Usain Bolt. Jednoduše to všechno nestíhám a hlávkový salát k večeři jíst odmítám! Tudíž děkuji vesmíru, že mne obdařil talentem zvaným flegmatismus, díky čemuž jsem takový smířlivý člověk... Už 7 let se totiž neustále smiřuju. Smiřuju se s nemocí, smiřuju se s tím, že té nemoci nerozumím. Smiřuju se s tím, že tu nebudu tak dlouho jako vy. Smiřuju se s tím, že tu se mnou moc dlouho nebudou třeba i některé moje končetiny. Smiřuju se s tím, že paní doktorka se nesmířila s tím, že se s tím smiřuju.
A hlavně se musím smířit s tím, že s tím vlastně nikdy smířená nebudu.
P.S.: Nezávidím panu prezidentovi. Cukr mu musel vyletět z toho leknutí do nebeských výšin! Snad se hodí do klidu co nejdříve a třeba si i řekne, že tohle nemá zapotřebí a vrátí se na Vysočinu. S tím bych se smířila velmi jednoduše!
Za BEZCU crew Bety
Komentáře
Okomentovat