Cestování s cukrovkou je složité jen poprvé. Pokud se teda bavíme o cestování letadlem. To je tak, když skončíte v nemocnici v dubnu a na květen máte koupené letenky do Anglie. Když jsem se šla odbavit, měla jsem pocit, že mám v kufru něco jako uran... nebo přinejmenším 101 ml tekutin.
Oddychla jsem si, když mě nikdo nepovalil na zem s pokřikem “terorista” a že ani ten hloupý rám nezačal vřeštět.
Že mám u sebe injekce nerozházelo nikoho, jen mě. (Nejsem jediný létající diabetik, uf.) Jenže to jsem nevěděla, ze to bude nakonec na cestách ta poslední věc, kterou budu řešit.
Seznamte se s problémy cukrovkářů a nezapomeňte uctivě pozdravit. Jsou totiž velmi váž(e)né:
- Časové posuny a inzulínový režim. (Píchat se má totiž pravidelně a ve stejný čas a s časovým posunem se to všechno najednou obrátí.) Dobrý den.
- Země, kde je jedinou přilohou na světě pečivo (Gruzie) a země, kde je všechno slazené bambilionkrát víc než u nás (Thajsko, potažmo celá Asie). Dobrý den.
- Dvanáctihodinový let, nulový pohyb a otázka “Tak kolik píchnem?”. Dobrý den.
Jak říká paní doktorka: “Měřit, měřit, měřit!” Takže měřím a dávám si pozor na slunce a hic, inzulínu to dává grády. Taky mě občas rozhází jetlagy a píchání v letadle, když vás neposadí s kamarádem, ale s podivným Kanaďanem, který neumí ani pozdravit a... Už o tom někdo napsal knihu? Asi bych si ji měla přečíst...
A ty 3 diaproblémy, co uvádím, nejsou nakonec ty nejhorší. Zrovna jsem na cestě na Kostariku a zjistila jsem, že část inzulínu zůstala doma. Hehe. Ještě, že ta nemoc ze mě udělala flegmatika. Ale chudák máma, ta si se mnou zažije...
P.S.: Ale nebojte! Přežiju to! Já mám totiž z prdele kliku! Zrovinka na tu Kostariku letíme různými spoji a jeden spolucestovatel si do batůžku nabalí můj životabudič, protože letí o den později než já. Sice mi za to vesmír udělil lekci, konkrétně 1x úraz kufrem spadnuvším mi na hlavu a 1x úraz displeje telefonu o dlažbu v Praze. Ale našli jsme rovnováhu a všechno dobře dopadlo.
P.S.2: Jestli to čteš mami, tak tě hrozně miluju a nikdy tě nepřestanu šokovat svou debilitou.
Že mám u sebe injekce nerozházelo nikoho, jen mě. (Nejsem jediný létající diabetik, uf.) Jenže to jsem nevěděla, ze to bude nakonec na cestách ta poslední věc, kterou budu řešit.
Seznamte se s problémy cukrovkářů a nezapomeňte uctivě pozdravit. Jsou totiž velmi váž(e)né:
- Časové posuny a inzulínový režim. (Píchat se má totiž pravidelně a ve stejný čas a s časovým posunem se to všechno najednou obrátí.) Dobrý den.
- Země, kde je jedinou přilohou na světě pečivo (Gruzie) a země, kde je všechno slazené bambilionkrát víc než u nás (Thajsko, potažmo celá Asie). Dobrý den.
- Dvanáctihodinový let, nulový pohyb a otázka “Tak kolik píchnem?”. Dobrý den.
Jak říká paní doktorka: “Měřit, měřit, měřit!” Takže měřím a dávám si pozor na slunce a hic, inzulínu to dává grády. Taky mě občas rozhází jetlagy a píchání v letadle, když vás neposadí s kamarádem, ale s podivným Kanaďanem, který neumí ani pozdravit a... Už o tom někdo napsal knihu? Asi bych si ji měla přečíst...
A ty 3 diaproblémy, co uvádím, nejsou nakonec ty nejhorší. Zrovna jsem na cestě na Kostariku a zjistila jsem, že část inzulínu zůstala doma. Hehe. Ještě, že ta nemoc ze mě udělala flegmatika. Ale chudák máma, ta si se mnou zažije...
P.S.: Ale nebojte! Přežiju to! Já mám totiž z prdele kliku! Zrovinka na tu Kostariku letíme různými spoji a jeden spolucestovatel si do batůžku nabalí můj životabudič, protože letí o den později než já. Sice mi za to vesmír udělil lekci, konkrétně 1x úraz kufrem spadnuvším mi na hlavu a 1x úraz displeje telefonu o dlažbu v Praze. Ale našli jsme rovnováhu a všechno dobře dopadlo.
P.S.2: Jestli to čteš mami, tak tě hrozně miluju a nikdy tě nepřestanu šokovat svou debilitou.
Za BEZCU CREW Bety
Komentáře
Okomentovat